/4.6. 2024/ Celkem čtyři premiéry, z toho dvě ve Velkém sále a dvě ve Studiu, plánuje v sezóně 2024/2025 Švandovo divadlo v Praze. Připravuje rovněž mezinárodní spolupráci s divadelníky z Los Angeles, hostování v USA či Kanadě a bude pokračovat v rozvoji nových provozů a budov sloužících scénickému umění. „Od podzimu 2024 budeme na velkém jevišti Švandova divadla realizovat dva tituly, které budou sledovat různé podoby generační dynamiky ve společnosti. Půjde o generační horizonty i generační zlomy,“ uvádí k chystaným premiérám Martin Františák, umělecký šéf smíchovské scény. Herecký soubor rozšíří Barbora Křupková a Mark Kristián Hochman. „Posilujeme tak dravost a hravost za podpory řemeslných dovedností stálic naší scény,“ komentuje příchod mladých talentů Františák.
„Reagovali jsme na to, co nás dráždí, a na co chceme dávat otázky a nacházet odpovědi,“ přibližuje vznik dramaturgického plánu Švandova divadla pro sezónu 2024/2025 jeho umělecký šéf Martin Františák. „Důležité bylo vytvořit prostor pro vyjádření úspěšné generace mladých herců našeho divadla ve spojení s jejich vrstevníky. Pokračujeme také v linii autorských her ve Studiu,“ dodává.
„V posledních dvou letech se Martinu Františákovi povedlo vyprofilovat smíchovské divadlo tak, že je lze vnímat jako jedno z center současné, originální a moderní dramaturgie, která zároveň nerezignuje ani na konzervativnější část publika,“ dodává ředitel Švandova divadla Daniel Hrbek. „Studiová scéna se orientuje na aktuální společenská témata a tabu, hlavní scéna se vedle klasických kanonických titulů nebojí uvádět současnou autorskou tvorbu. A obojí k nám táhne diváky. To zase zpětně pozitivně ovlivňuje tvůrčí i přátelskou atmosféru v našem divadle,“ říká Hrbek.
„V zásadě máme pořád vyprodáno, což v číslech znamená, že návštěvnost se pohybuje mezi devadesáti a devadesáti šesti procenty. To je opravdu slušný výkon,“ zmiňuje další důležitý aspekt divadelního provozu ředitel Hrbek.
Nové inscenace, nové plány
Ambicí Švandova divadla je dále pokračovat i v mezinárodní spolupráci a „exportu“ české činohry do zahraničí. „V nadcházející sezóně plánujeme například rezidenci amerických kolegů z prestižního Shakespeare Center LA, s nimiž budeme spolupracovat na adaptaci Čapkovy hry R.U.R. určené pro americké publikum. Kromě toho navštívíme na podzim 2025 Spojené státy či Kanadu. Hostovat zde budeme s novou inscenací Dívenka na trampolíně v režii našeho uměleckého šéfa Martina Františáka,“ uvádí Daniel Hrbek.
V sezóně 2024/2025 počítá Švandovo divadlo také s dalším rozvojem aktivit v Tvůrčím domě Elišky Peškové, kam se nově přesune zázemí rezidenčního souboru Ductus Deferens. „S tím bude souviset i další investice do technického vybavení tohoto prostoru,“ upřesňuje Hrbek a dodává: „Pokračovat budou projekční práce na Kreativním centru, ve které by se měl do konce roku 2028 proměnit objekt bývalých dílen divadla v Preslově ulici. Vznikne zde komplex velkokapacitních zkušeben a výukových místností pro tak specifické obory jako je light design a sound design. V plánu je tu i rezidenční prostor pro výzkum a aplikaci AI.“
„Patříme k nejvíce a nejkomplexněji se rozvíjejícím pražským scénám,“ míní Hrbek a svůj názor vysvětluje: „Mám tím na mysli nejen rozvoj umělecký, tedy dramaturgický, souborový a herecký, ale i paralelní budování nových provozů divadla. Za velký úspěch v tomto smyslu považuji vznik Tvůrčího domu Elišky Peškové, který ve spolupráci se Švandovým divadlem funguje od září 2023. Zásadní pro rozvoj smíchovského kulturního života bude i nová budova Kreativního centra. Zde budeme moci v příštích letech iniciovat a ztvárňovat nové tvůrčí impulsy a spolupráce, čímž podstatně obohatíme živé umění v této části Prahy. “
Velký sál: rozpad rodiny, krutá hyperkorektnost, barikáda punku
Kasha Jandáčková, jedna z nejvýraznějších divadelních režisérek mladé generace, uvede v sezóně 2024/2025 na Smíchově vlastní výraznou adaptaci klasického dramatu Gazdiny roby Gabriely Preissové. Premiéra inscenace s názvem Gazda a roba bude 9. listopadu 2024 ve Velkém sále. „Tvůrčí tým prezentuje nastupující mladou generaci divadelníků včetně našich herců. Můžeme tak hovořit o generačním gestu,“ říká Martin Františák.
Sám Františák se coby zkušený režisér ujme ztvárnění Ibsenovy Divoké kachny. Drama, v němž se bude hrát i tancovat o pravdu, život a smrt, uvidí diváci ve Velkém sále od 12. dubna 2025. „Zajímá nás nástup generace „sněhových vloček“; téma hyperkorektnosti v konfliktu nejednoduché reality nutně ukrývaných skutečností. Jinými slovy: jestli je opravdu tak nutné otevírat všechny tajné skříňky,“ naznačuje Martin Františák.
„Za důležitá považuji témata, která vytvářejí jasné otázky, na které chceme odpovídat,“ vysvětluje Františák a upřesňuje: „Gazda a roba – jak vnímá dnešní společnost, když od rodiny odejde otec, a jak pohlíží na to, když totéž udělá matka? Divoká kachna – proč někdo musí být tak korektní a idealisticky zákeřně pravdivý, že dokáže ubíjet? Na tyto otázky odpovídají režiséři a herci, reprezentanti konkrétních generačních vrstev. Myslím pestrých vrstev.“
Umělecký šéf Martin Františák se bude autorsky podílet i na prvním titulu sezóny 2025/2026 uvedeném ve Velkém sále. A opět půjde o téma generačního střetu. „Nirvana – Rape me! bude vyprávět nejen o svobodě osvícené mysli, ale také o stejnojmenné kapele a o hnutí grunge, generaci devadesátých let jako o poslední generaci nevinnosti,“ říká Františák. Nový titul podle něj nabídne mimo jiné generační jiskření mezi mladými herci a výrazněji etablovanými členy divadla. Premiéra je naplánována na podzim 2025 a režisérem bude Thomas Zielinski, který ve Švandově divadle vytvořil už úspěšnou inscenaci Chlast, severskou komedii, jejíž stejnojmenná filmová podoba získala Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 2020.
Odvalování drnu české mytologie
Program ve Studiu rozšíří Dívenka na trampolíně nová hra scenáristy, dramatika a tvůrce dokumentárních filmů Pavla Jurdy pojednávající o nakladatelství ’68 Publishers Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého. Švandovo divadlo tak pokračuje v dramaturgické linii autorských textů, jejichž vznik inspirovaly výjimečné osobnosti naší historie a představuje publiku jejich tvorbu i osudy z nové perspektivy. Z těch nejúspěšnějších to byly tituly jako Pankrác ´45, Hadry, kosti, kůže nebo Štyrský/Toyen/Heisler. Do jevištní podoby text převede Martin Františák. Ten za režii inscenace Hadry, kosti, kůže, k níž napsal scénář právě Pavel Jurda, získal Cenu Marka Ravenhilla za rok 2019. Titul věnovaný nelehkému soužití Jana Wericha a Vladimíra Holana ve vile na pražské Kampě patří dodnes k divácky nejatraktivnějším inscenacím Švandova divadla. Premiéra Dívenky na trampolíně bude
1. února 2025.
„Na studiové scéně budeme pokračovat v odvalování drnu české historie a mytologie. Od 31. května 2025 zde poprvé uvidíme hru Jednorožci v době hájení výrazně talentovaného autora Tomáše Ráliše v režii Adama Steinbauera. Ráliš vyšel při psaní z pohádek bratří Grimmů a tematizuje zde mimo jiné zranitelnost dnešních dětí a dospívajících,“ říká Martin Františák.
Švandovo divadlo chystá také scénická čtení nových dramatických textů od vybraných osobností reprezentujících různé generace české literatury a dramatu. Termín a místo konání bude během příští sezóny upřesněn.
A na co se umělecký šéf divadla Martin Františák těší v příští sezóně nejvíc? „Těším se na herce. Mám radost, když je vidím existovat na jevišti i mimo ně, a udivují mě jak talentem, tak zdravým sebevědomím. Vidím, že soubor roste ve všech generacích, a věřím, že záměrné poměřování, protínání a spojování lidí různého věku a zkušeností přinese živé a uhrančivé inscenace,“ uzavírá Františák.
FOTO (náhled):
ANOTACE K DIVADELNÍ SEZÓNĚ 2024/2025
Gabriela Preissová, Kasha Jandáčková
Gazda a roba
režie: Kasha Jandáčková
premiéra: 9. listopadu 2024 – Velký sál
Já vaše myšlénky všecky obrátím!
Gazdinu robu ve vlastní adaptaci pro Švandovo divadlo zinscenuje jedna z nejvýraznějších divadelních režisérek mladé generace Kasha Jandáčková. Do většiny rolí obsadila mladé členy smíchovského souboru. I díky tomu se rozbíjí veškeré předsudky a stereotypní nánosy obvyklé interpretace kanonického textu české dramatiky a neotřelým způsobem atakuje nejen strnulost uvažování o tzv. realistickém dramatu, ale především strnulost společenského úzu, uvažování o rolích muže a ženy ve společnosti, o rodinných vztazích, o zodpovědnosti
za svá rozhodnutí navzdory očekávání. Tento zásadní posun je reflektován i skrze změnu původního názvu – a to na Gazda a roba… dvě samostatné osoby, přičemž pojmenování jedné se neodvíjí od pojmenování druhé, ale právě z perspektivy, jak jsou „hodnoceny“ společností.
Když odejde od rodiny muž, vzbudí to rozruch. Když odejde od rodiny žena, je to skandál
a neomluvitelné. Dva stejné činy, dvě různá hodnocení a společenské dopady. Krajčířce Evě
je kvůli chudému původu zapovězena láska s Mánkem. On se za ni nedokáže v pravý čas postavit, a tak se Eva natruc vdá za kožušníka Samka. Ať všichni vidí, že ona Mánka
k sobě nelákala. Láska si nedá ale poroučet; Evu a Mánka to k sobě stále táhne, nemohou si pomoci. Trápí se. Tak proč se konečně nevzepřít tomu, „co se má“? Tím spíš, když to uvidí celá ves. Ta ves, která je pozorovala, hodnotila, pomlouvala. A když nepůjde začít znovu zde, začnou jinde… hlavně, že spolu a s požehnáním.
Gabriela Preissová při psaní dramatu Gazdina roba vyšla ze své stejnojmenné novely. Autorce v té době nebylo ještě ani třicet a rozhodně nebyla připravena na poprask, který neidylickým vykreslením venkova vyvolá. Názory Evy a síla, kterou v sobě našla ke svým „odsouzeníhodným“ činům, působily jak rozbuška. Navzdory útokům a výtkám se brzy Gazdina roba stala jedním ze stěžejních dramat české realistické tvorby, respektive české dramatiky vůbec, a patří k nejlepším divadelním hrám, které u nás kdy vznikly.
Inscenace Gazda a roba je dalším z klasických titulů, které chce Švandovo divadlo nahlédnout ve výrazné interpretaci těsně spjaté s tématy, které rezonují dnešní společností. A víme dobře, že ani ve čtvrtině 21. století nejsou mnohdy ve „veřejném mínění“ přiznána stejná práva mužům a ženám.
Pavel Jurda
Dívenka na trampolíně
režie: Martin Františák
premiéra 1. února 2025 – Studio
„Lidé jsou různí, pane Hvížďalo, také jste to říkával? A jsou různí i v emigraci. O jejím složení jsem často přemýšlela, hned na začátku, kdy jsem byla zmatená a neorientovaná, s předsudky o předchozích generacích a o těch před nimi, a když jsem je poznala, když jsem se s nimi spřátelila, a taky znepřátelila, lidé jsou lidé. Nemám ráda jednoznačné soudy o emigraci, jako nemám ráda jednoznačné soudy o národech, rasách, ať už je pronášejí komunisti doma nebo lidi tady.“
Zdena Salivarová
Hra renomovaného režiséra, scénáristy a dramatika Pavla Jurdy je psána přímo pro herecký soubor Švandova divadla. Švandovo divadlo tak pokračuje v dramaturgické linii autorských textů (Pankrác ´45, Hadry, kosti, kůže či Štyrský/Toyen/Heisler), které jsou inspirovány výjimečnými osobnostmi naší minulosti, o jejichž životech a osudech se ví nezaslouženě málo. Do jevištní podoby text převede Martin Františák. Ten za režii inscenace Hadry, kosti, kůže, k níž napsal scénář právě Pavel Jurda, získal Cenu Marka Ravenhilla za rok 2019.
Kontext naší kulturní krajiny má tendenci jít do regrese – kulturně, historicky, politicky,
ale i občansky. Vidíme opakované snahy o přepisování dějin, ale můžeme sledovat hrstku „válečníků“, strážců majáků, poutníků – kteří zemi opouští, a vytváří tak jinde podmínky pro záchranu a udržení základních hodnot lidských i kulturních. Jejich příběhy bývají často dramatické, plné konfliktů a situací hodných údivu a vyprávění. Mnozí z nich dar vyprávění mají – a to je nejlepší konstelace pro veliké vyprávění divadelní. Jistě – exil není fenoménem české kultury, ale je jakýmsi přirozeným důsledkem pohybu moci a sil v jednotlivých společnostech. Z potřeby pochopení některých rysů naší národní povahy ty výraznější a jiné často stavíme mimo vlastní prostor. Do exilu! Osudy a životy Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého jsou silným podnětem ke vzniku divadelní inscenace.
„Emigrace není ani dobrá ani zlá, ani černá ani bílá… protože emigrace je vzorek národa. Jako když naberete vodu z rybníka, dole se vám usadí kal, pak voda světlí a světlí, až je navrchu průzračná. To je emigrace, vzorek národa, kde je zastoupeno všecko všecičko, co ten národ má.“
Zdena Salivarová
Člověk v emigraci tak psaním může vyhledávat sám sebe. Může potvrzovat hodnoty
a identitu. Může rekonstruovat přetrženou identitu s domovem. Může se pokusit zachránit. Příběh Zdeny Salivarové a Josefa Škvoreckého je ve smyslu předešlého příběhem zřetelným. Lidským a silně inspirativním.
Henrik Ibsen
Divoká kachna
režie: Martin Františák
premiéra: 12. dubna 2025 – Velký sál
Když připravíte průměrného člověka o životní lež, připravíte ho tím zároveň o štěstí.
Ibsenovu hru ve Švandově divadle zinscenuje umělecký šéf Martin Františák. Severské symbolistní drama jej přitahuje pro dráždivost tématu hyperkorektnosti představitelů tzv. generace „sněhových vloček“. Ubít druhého ideálem, dotlouci pravdou do úplného prozření? Františák a jeho tým připravuje generační střet herců mladé generace s výrazněji etablovanými členy divadla. Usiluje tak o živý názorový střet generací. Hraje se o nejvíce –
o šťastné dětství dospívající dívenky Hedvičky? O její milovanou divokou kachnu? V tomto Ibsenově dramatu se doslova hraje a tancuje o pravdu, o život i o smrt.
Na půdě domu si rodina vytvořila svůj vlastní vysněný svět. Divoký pták s postřeleným křídlem a zlomenou nohou zde symbolizuje nemocnou společnost, svět skromných materiálních i duchovních poměrů, ale i malé „zmrzačené“ štěstí Ekdalovy rodiny. Každá postava v této rodině má svůj imaginární svět, ve kterém se snaží být šťastná a všichni úzkostlivě o své skromné rodinné štěstí pečují. Jejich zdánlivě poklidný život naruší továrníkův syn, který se vrací po letech domů. Ten se rozhodne očistit život svého přítele
od lži, ale neštěstí spočívá v tom, že život Ekdala a jeho rodiny je na této lži bytostně závislý. Tragický osud divoké kachny se naplňuje. Rodina se rozpadá, svět, který si s námahou, péčí
a láskou léta budovala, se zboří během jediného dne.
Je třeba usilovat o život v pravdě za každou cenu? Je pravda nad vším, dokonce i nad štěstím? Nebo je někdy „životně důležitá lež“ nezbytná k dosažení štěstí?
Tomáš Ráliš
Jednorožci v době hájení
režie: Adam Steinbauer
premiéra: 31. května 2025 – Studio
Už na to nemysli. Je to jen zlý příběh.
Měla se vrátit do půlnoci, aby neprobudila temnotu v srdci vlka. Co vám to připomíná?
Kdo by neznal Popelku či Červenou karkulku? Všichni jsme pohádky alespoň chvíli poslouchali, četli, nebo si dokonce na ně hráli. Na boj se zlem, čímsi nepřátelským
a tajemným, co v dospělosti nabývá mnohem konkrétnějších podob. S tím, čeho se dnes
a denně bojíme. Někde uvnitř. A někde uvnitř zůstala zřejmě i víra, že když zahyne zlo
(a někdy se to podaří), bude lépe, a bude lépe i na duši. Můžeme vyprávět pohádky v jejich klasické podobě. Ale můžeme to zkusit také jinak. Co by dnes bylo s dívkou typu Locika, dívkou bydlící kdesi vysoko ve věži, z níž, zdá se, není úniku?
Za sedmero sídlišti, sedmero parkovišti, byly a budou pohádky v krevním řečišti. Přímo
před námi z důvěrně známých obrazů náhle vyvstává příběh, který groteskní formou nekompromisně odhaluje bolavé fenomény současnosti a pojmenovává naše mnohdy nevyřčené úzkosti a obavy. Iniciace skrze příběhy, které možná vůbec nedopadají dobře, které nekončí oním donedávna samozřejmým happy endem. Zranitelnost dnešních dětí
a dospívajících… jsou až příliš křehcí a přecitlivělí, nebo tlak okolního světa a jeho nastavení jsou natolik neúnosné, že bolest a úzkost jsou logicky nedílnou součást jejich nitra? Co když pohádky už pro ně žádné vysvobození nenabízejí, protože si je realita nemilosrdně urve po svém?
Tomáš Ráliš, výrazná osobnost současné české dramatiky (a držitel několika ocenění), napsal Jednorožce v době hájení přímo pro Švandovo divadlo. Jako výchozí inspiraci pro svůj nový text si zvolil několik klasických pohádek ze sbírky bratří Grimmů. Nápaditě je přenáší
do souřadnic dneška, a to nejen díky pozměněnému časoprostoru, ale především skrze perspektivu náhledu na daný příběh. Do jeho středu často staví ženskou hrdinku, bytost racionální i iracionální, pohybující se na hraně reality a snu. K režii textu Tomáše Ráliše byl přizván jeho vrstevník a neméně pozoruhodný tvůrce, režisér a autor Adam Steinbauer.
Martin Františák / Ivan Acher a kol.
Nirvana – Rape me!
premiéra: podzim 2025 – Velký sál
režie: Thomas Zielinski
Dostaň mě, ať uvidím. Pokud musím – oslepnu!
Inscenace Švandova divadla o bodu zlomu. Uvnitř světa příběhu grunge a příběh kapel té doby – Nirvana, Green River, Pearl Jam…
Kapela Nirvana symbolicky ukazuje na lidské příběhy a osudy spontánních rebelií narušovaných korporátními a mainstreamovými chapadly kapitálu.
Přelom 80. a 90. let přinesl ve Spojených státech hospodářskou recesi a nestabilitu, sociální nejistoty, změnu prostředků komunikace, výrazný nástup korporátních společností i do menších regionů, nalomení zbytků tradičních hodnot a fatální krize funkční rodiny. Tyto
a jistě mnoho dalších signálů vyvrcholí v krizi, kterou reflektoval hudební styl grunge, jehož výraznými mluvčími se stala právě skupina Nirvana s lídrem Kurtem Cobainem. Většina dění na hudební scéně této dynamické hudební vlny se odehrávala v Olympii a následně
v nedávno šedém a prázdném městě Seattle. Vystoupení grunge kapel se vyznačovalo punkovým přívalem energie, hardcorovými prvky, jako je state diving. Z textů sršela beznaděj, vztek, deziluze, pocit odcizení, společenská kritika, bolest, ale i cynický humor, jistá hravost a svobodomyslnost. Začala se odehrávat poslední celosvětová rocková rebelie.
Švandovo divadlo nabídne inscenaci s příběhem – zřetelný řev generace dnešních padesátníků. Po křiku ticho, trapno, chvění, tekutost a otázky potřebné k hledání posledních silných Otců, jak v nebi, tak i na zemi.
„Myslím si, že moje generace je poslední generací nevinnosti…Všechno byla úplná fantazie, všechno bylo prosté a jednoduché jako středověk, ve srovnání s dnešní dobou. Děti dospívají tak rychle, očekává se od nich víc, než dokážou zvládnout. Býval jsem hodně bit, můj otec mě bil, dělal to na veřejných místech, v restauraci, kdekoliv. Když jsem třeba rozlil sklenici
s vodou, dal mi pořádný pohlavek nebo facku. Nikdy jsem nepochopil, proč to dělá. Nejspíš
se za mě styděl a měl strach, co si o něm pomyslí ostatní lidé v restauraci… Ale prostě se to posralo. Žili ve vyfantazírovaném světě, takže to prostě museli nějak pokazit. Rozváděli se
a začínali provádět zvláštní věci, jak to udělala moje matka. Začínali chlastat, když jim bylo třicet a byli zas a znovu udivení, že to posrali i při výchově svých dospívajících dětí. Protože nechápali, co jejich děti potřebujou. Pamatuju se, že všichni moji kamarádi se ptali na to samé, když jim bylo asi tak sedm let. Věk, ve kterém si ještě neměli klást takové otázky. Ale bylo to jako mor… úplná nemoc… Můj příběh je stejný jako příběh devadesáti procent lidí mého věku.” Kurt Cobain.
Tři Hry
Nové hry autorek a autorů různých generací. Premiéra v podobě scénických čtení.
Zpráva vznikla ve spolupráci Magdaleny Bičíkové s Martinem Františákem, Danielem Hrbkem a dramaturgyněmi Švandova divadla Martinou Kinskou a Johanou Součkovou Němcovou.
Mediální servis a PR – Richard Moučka, kontakt + kompletní fotogalerie na www.svandovodivadlo.cz
