Lady Macbeth z Újezdu. Švandovo divadlo uvede kriminální drama o vášni a touze po svobodě

/18.2. 2020/ Dobový příběh o lásce a zabíjení z Prahy konce 19. století, živou hudbu smyčcového tria, výraznou scénografii, výpravné kostýmy, a především tragickou hrdinku, která se ke štěstí a svobodě vydala za cenu hrdelního zločinu, to vše slibuje drama Lady Macbeth z Újezdu autora a režiséra Davida Jařaba. Premiéra hry nabízející pohled na dobové postavení žen, které se promítá i do dnešní společnosti, bude 29. února ve Velkém sále Švandova divadla. V Jařabově adaptaci novely Nikolaje Leskova ztvární titulní roli herečka Natálie Řehořová. Předlohu inspiroval skutečný kriminální případ: zločinu se tehdy dopustila žena, která se vzepřela svému údělu.

Lady Macbeth Mcenského újezdu ruského autora Nikolaje Leskova na jevištích proslavila už stejnojmenná opera Dmitrije Šostakoviče. Činoherní adaptace Davida Jařaba sleduje příběh s milostnou a kriminální zápletkou z dob, kdy se Štefánikova ulice ještě jmenovala Kinská a kdy ženy byly téměř bezprávným majetkem v rukou svých mužů. Právě v 19. století – v časech prvních pokusů o ženskou emancipaci – totiž autor vidí kořeny současného, mnohdy stále problematického postavení dnešních žen.

„Ženy z té doby byly v podstatě majetkem manžela, otrokyněmi konvencí, a především středostavovské ženy byly tak trochu zavřeny ve zlaté klícce. Měly jediný úkol: starat se o domácnost a o děti, přičemž se nehodilo, aby samy vykonávaly většinu prací, ale pouze na tento výkon dohlížely. Pokud žily ve spokojeném vztahu, tak to bylo asi snesitelné, ale pokud ne, šance na jinou seberealizaci byly jen velmi malé. Nemohly nikam chodit samy, nemohly pracovat a prostor uplatnit nějakou svou svobodnou vůli byl odvislý od tolerance a osvícenosti jejich partnera,“ vysvětluje autor, režisér a scénograf hry David Jařab. Příběh hrdinky jeho současné adaptace tak připomíná hořké dopisy Boženy Němcové nebo Magdaleny Dobromily Rettigové: také ony po svatbě uvízly v nešťastném manželství, které pro ně vedle citové a duševní prázdnoty představovalo i společenskou a ekonomickou past.

Vražda jako cesta?

„Hlavní hrdinka Kateřina Hildebrantová je žena pocházející z jiné sociální vrstvy než její muž, v novém postavení nemá žádné původní přátele a její partnerský vztah je zcela disfunkční. Touha po naplnění a lásce je u ní proto naprosto přirozená a pochopitelná. To, že se rozhodne svou klec prorazit i za cenu vraždy, je možné vnímat také jako projev odstraňování nespravedlivého systému, který ji utiskuje. Zároveň je však jasné, že se na ni zločiny začínají projevovat destruktivně a patologicky,“ uvažuje David Jařab. Ten se fenoménem Lady Macbeth jako ženy jdoucí za svým cílem bez skrupulí a za cenu hrdelního násilí zabýval už v roce 2017 ve své osobité shakespearovské inscenaci Macbeth – Too Much Blood. Nyní se k tématu – v jiných kulisách a souvislostech – znovu vrací.

Plameny života: láska a víno

Titulní roli hraje Natálie Řehořová, jíž pro náročnou úlohu podle režiséra předurčila její upřímnost, jemnost, hravost. „Kateřina má mnoho poloh: od děvčete, co ke štěstí přišlo trošku náhodou, po dospělou ženu, co miluje, až to bolí, až po chladnou vraždící bestii na hranici schizofrenie,“ uvádí herečka. „Lady Macbeth udělá něco naprosto neodpustitelného. Když pominu tohle, tak každý z nás potřebuje být naplněný, potřebuje milovat a být milován. Jinak umírá zaživa,“ je přesvědčena Natálie Řehořová, která věří na existenci rodové zátěže, předávané z jedné generace na druhou. A jakou repliku považuje za klíč ke své roli? „Moje postava říká: Už jsem myslela, že vychladnu a umřu, než jsem objevila ty dva plameny. Lásku a víno.“

Milence Johanna hraje hostující Matěj Nechvátal, tchána ztělesňuje Luboš Veselý, manžela Tomáš Petřík. Služebné ztvárňují Marie Štípková a Denisa Barešová. V roli Adama, jehož postava spojuje dávné události s dneškem, se alternují hostující Oskar Hes s Markem Frňkou.

Předností inscenace je rovněž výrazná Jařabova scénografie, pracujícími s dobovými znaky a ornamenty posunutými k moderní, někdy až minimalistické střídmosti. Ale také výpravné kostýmy Sylvy Zimuly Hanákové a živá hudba Jakuba Kudláče v podání smyčcového tria.

Otisky skutků a tužeb

Svůj význam získává i umístění příběhu na pražský Újezd, vzdálený jen několik kroků od Švandova divadla. Ukotvení událostí do těchto lokací dodává hře konkrétní rozměr, propojuje ji se současností a otevírá prostor imaginaci. „Každý, kdo bude po odchodu z divadla ještě chvíli žít tím, co tam viděl, se ocitne v blízkosti míst, kde se tento příběh mohl před sto dvaceti lety odehrát a sváže si ho s nimi. Málokdy si uvědomujeme, že každá ulice, dům nebo byt stále nesou stopy lidí, kteří tam žili před námi. Otisky jejich minulých skutků a tužeb tak zůstávají kolem nás a v nás,“ uzavírá David Jařab.

Premiéra je 29. února 2020 ve Velkém sále Švandova divadla, nejbližší reprízy uvidíme 2. a 16. března.

www.svandovodivadlo.cz

Víte, že?

Nedaleko Švandova divadla, v bytě na Újezdě č.p. 408 naproti Tyršovu domu, došlo ve 30. letech minulého století k hrůzostrašné vraždě, která se později stala námětem pro jeden z dílů televizního seriálu Hříšní lidé města pražského. Jaroslav, syn rodiny Vyleťálkových, se se svou ženou Marií rozhodli sprovodit ze světa svého tchána, starého knihaře Tyla.  Děsivý čin provedli v újezdském bytě. Jaroslav nejdřív udeřil tchána sekyrkou a takto připraveného jej předal manželce. Ta pak svého otce uškrtila šňůrou na prádlo. Následně zjistili, že nemají tak velký kufr, aby mohli mrtvolu nepozorovaně vynést z bytu. Zašili ji proto mezi dvě deky a mrtvolu umístili do výklenku za kamny. Když příliš zapáchala, Marie ji čas od času polévala lyzolem. V kamnech klidně topili, takže mrtvola byla brzy vysušená. Po půl roce se Jaroslav s Marií rozešel a vrátil se bydlet zpět ke své matce na Nový svět. Marie dostala záhy poté z újezdského bytu výpověď. Jenže co s mrtvolou? Radila se se svou sousedkou. Obě ženy naložily vyschlou mrtvolu do necek, zasypaly ji nehašeným vápnem a v noci ji pod příkrovem tmy dopravily na dvoukoláku přes most na Staré Město do sklepa v Provaznické ulici. č. 13. Tam však mrtvolu objevili.  Marie dostala za vraždu 25 let tuhého žaláře nepodmíněně, zatímco Jaroslav za ublížení na zdraví pouhého dva a půl roku. Dům nacházející se na konci slepé uličky kousek od tramvajových kolejí najdete na Újezdě dodnes.

Božena Němcová svému muži v dopise ze 13. června 1857 napsala: „Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru jsem v ní pozbyla záhy. Kde ji vidět? – Samá lež, klam, privilegovaná otroctví, nucená povinnost – zkrátka sprosťáctví. – Moje srdce bažilo být velmi milováno, mně bylo lásky zapotřebí jako květině rosy – ale darmo jsem hledala takovou, jakou já cítila.“

Podobně si povzdechla i Magdalena Rettigová: „Já, kdybych nyní opět děvče dvacetileté byla a nynější zkušenost a předložení měla, spíše bych se s nejvyšší skály do nejhlubší propasti než manželovi do náruče vrhla. Tam bych nalezla okamžitou smrt, kdežto v manželství znenáhla, tak coby jen denně jedním špendlíkem upíchnutý, znenáhla člověk umučen umírá…“

Novelu Lady Macbeth Mcenského újezdu zná publikum především díky opernímu zpracování Dmitrije Šotakoviče. Činoherní adaptaci předlohy však například v roce 1992 nastudoval Petr Weigel, který do roli Katěriny Izmajlovové obsadil Markétu Hrubešovou, jejího milence Sergeje hrál Michal Dlouhý.

FOTOGALERIE: