/2.4.2025/ Robert Jašków, Luboš Veselý, Jacob Erftemeijer, Tomáš Petřík, Marie Štípková, Bohdana Pavlíková, Barbora Křupková a další členky a členové Švandova divadla se potkají v nové inscenaci Divoká kachna v režii Martina Františáka, uměleckého šéfa smíchovské scény. Slavné drama Henrika Ibsena (1828-1906) nabídne divákům silné herecké obsazení i napínavou podívanou plnou kontrastů. „Divoká kachna je asi nejdivočejší a nejvtipnější Ibsenovou hrou,“ říká Františák, který se režiím děl norského dramatika dlouhodobě věnuje. V překladu Františka Fröhlicha s původní hudbou Matěje Kroupy a výpravou Marka Cpina se Divoká kachna ve Švandově divadle poprvé představí 12. dubna ve Velkém sále Švandova divadla.
Gregers Werle (Jacob Erftemeijer) se po letech vrací do domu svého otce, továrníka Werleho (Robert Jašków). Potkává tu svého dávného známého Hjalmara Ekdala (Tomáš Petřík), syna Starého Ekdala (Luboš Veselý). Starý pán byl původně Werleho obchodním společníkem. Po uvěznění za finanční machinace, z nichž Werle obratně vyklouzl, je teď pan Ekdal zcela závislý na továrníkově blahovůli. Většinu času tráví v ústraní na půdě, kde chová i divokou kachnu – nevinného tvora, jehož Werle zmrzačil při lovu… Gregers navíc zjišťuje, že jeho otec ochromil a zmanipuloval i život Hjalmara a jeho ženy Giny (Marie Štípková). A že ve tmě nevědomosti tápe také jejich dcera Hedvika (Barbora Křupková), dívka trpící stejně jako továrník Werle nevyléčitelnou oční chorobou. Rozhořčený Gregers nejprve vmete otci do tváře všechny jeho zlé skutky. A pak se rozhodne, že půjde s pravdou ven. Otevře lidem oči, aby konečně spatřili věci tak, jaké ve skutečnosti jsou. Jak ale Ekdalovi takové „dobrodiní“ unesou? A je vůbec možné je unést?
Pravda a lež, slepota a prozření
„Zásadní otázkou Ibsenovy hry je, jestli je dobré lidi zbavovat jejich životních lží – a pokud ano, do jaké míry to dělat,“ říká režisér Martin Františák. Podle něj je Divoká kachna napínavým dramatem složeným z ostrých kontrastů. „Souboje o své životy a duše tu svádějí rodiče i jejich děti. Pere se tu pravda a lež, světlo a tma, vznešenost a vulgarita, slepota a prozření,“ líčí Františák.
Za velké téma inscenace považuje režisér také divokost a její ztrátu. „Jejím symbolem je samozřejmě ona postřelená kachna, z níž si Hedvika udělá svého mazlíčka,“ upozorňuje režisér. A dodává, že svět mužů je ve hře vylíčen jako svět lovců, kořistí a pastí. „Mužskou umíněnost a dravost vyvažují v Ibsenově geniálně napsané hře sympaticky zemité ženské figury,“ míní Františák.
Otcové, synové, ženy
V novince Švandova divadla se lze rozhodně těšit na silnou hereckou sestavu. Továrníka Werleho, cynického pragmatika vítězícího nad svými bližními úskoky i hrubou silou, hraje Robert Jašków. „Řekl bych, že továrník Werle dobrým otcem asi nikdy nebyl a asi ani nikdy nebude,“ říká Jašków. „Pokud jde o jeho otcovství nebo celkové vnímání života, myslím, že pro něj je hlavní on sám a jeho firma,“ míní herec, který je trojnásobným otcem a k péči o své potomky se vždy hrdě hlásil.
Protipólem Werleho je slabý a poddajný Starý Ekdal v podání Luboše Veselého. „Ekdalovy postoje a činy jsou sebeobranné. To, co se mu nehodilo nebo nehodí, jakoby nebylo. Utíká od přítomnosti i od minulosti. A k těmto útěkům mu pomáhá i alkohol,“ uvádí Luboš Veselý. „Už během zkoušení mě těšily výkony mých kolegů a kolegyň. Myslím, že na to by diváci mohli být zvědaví,“ zve na inscenaci Veselý. A přidává ještě jeden postřeh: „Při přípravě inscenace jsem si uvědomil, že nejenom Hedvika, ale i ostatní postavy jsou vlastně takovou postřelenou divokou kachnou, která táhne jedno křídlo po zemi. A co s tím? I to je otázka, která by mohla diváky zajímat.“
Dvojici patriarchů doplňují jejich neméně zajímaví synové. Mužem vystaveným osudové zkoušce je mírný a poddajný Hjalmar Ekdal (Tomáš Petřík), Hedvikou zbožňovaný tatínek žijící dosud v příjemném sebeklamu. „Hjalmar Ekdal je Ibsenova jízlivost. Je nutné hledat důvod, proč ho mít rád! Je to postava tragická i zábavná,“ říká Tomáš Petřík. Na otázku, jakou úlohu by si třeba někdy příště chtěl v této hře zahrát, odpovídá Petřík jednoznačně: „Teď jsem tak ohromen postavou Hjalmara, že o jiné bych snad ani neuvažoval.“
Hjalmarovo pohodlí přichází rozmetat umanutý Gregers Werle (Jacob Erftemeijer). Inteligentní muž činu je přesvědčen, že všechny dokonale „prokoukl“ a své „vize“ jim chce vnutit doslova za každou cenu. „Myslím, že Gregers může být pro diváky přitažlivý svým způsobem přemýšlení. Dovede svému okolí nastavovat zrcadlo a pokládat velmi přímé otázky, kterými ostatní vyvádí z rovnováhy,“ popisuje Erftemeijer. A jakou postavu by si – třeba někdy příště – v Divoké kachně chtěl zahrát on? „Rád bych si zahrál samotnou divokou kachnu… Protože má své korýtko,“ prozradil herec.
Jako doktora Rellinga, největšího Gregersova oponenta, uvidíme Jakuba Tvrdíka. Trpělivou Hjalmarovu manželku Ginu hraje Marie Štípková, Paní Sørbyovou Bohdana Pavlíková. V úloze dospívající Hedviky se představí Barbora Křupková. Bývalého teologa Molvika ztělesní Jan Mansfeld, továrníkova sluhu Pettersena hraje Miroslav Hruška. Další postavy ztvární členové rezidenčního souboru Peškovky – kreativní scény, která je se Švandovým divadlem úzce spojena – Ductus Deferens.
Účinek dramatu podtrhuje původní hudba skladatele Matěje Kroupy. Výpravu navrhl Marek Cpin, který do scény a kostýmů promítl i „lovecký“ charakter předlohy.
Vina, stud a troll
Jak připomíná dramaturgyně Johana Součková Němcová, Divokou kachnou pokračuje Švandovo divadlo v uvádění výrazných skandinávských titulů. K nim aktuálně patří i dánská komedie Chlast v režii Thomase Zielinského. „Ibsen ovšem patří k dramatické klasice,“ dodává dramaturgyně.
„Ibsenova dílem realistická, dílem symbolistní hra je mimo jiné varováním, jaké zlo může vzejít z lidské hlouposti, omezenosti a pokrytectví,“ říká dále Součková Němcová.
„Pod Ibsenovými moderními, divácky stále velmi přitažlivými dramaty o lidských povahách a vztazích teče vždy temný proud nevyřčených sil a vášní. V jeho hrách je tak prý vždy ukryt troll, nevyzpytatelná přírodní bytost známá ze severské mytologie. V Divoké kachně ho teď chceme najít,“ uzavírá režisér Martin Františák.
Víte, že …
… Henrik Ibsen vycházel při psaní Divoké kachny z tehdy hojně diskutovaných teorií? Tou první byl darwinismus: názor, že vývoj v přírodě podléhá přirozenému výběru, kdy se silnější a přizpůsobivější prosazují na úkor slabších a méně adaptabilních. Tím druhým byl nietzscheismus spojený s vírou v nadčlověka, silnou osobnost, která stojí nad zákony a je předurčena hýbat lidmi, světem a dějinami. Třetím inspiračním zdrojem byla skandinávská mytologie.
… na otázku, jak se má chovat dobrý otec ke svým dětem, i čeho by se měl případně vyvarovat, odpověděl Robert Jašków v souvislosti se svou rolí v Divoké kachně velmi osobně a upřímně? „Domnívám se, že dobrý otec by měl děti rozumným způsobem vychovat, předat jim nějaké své zkušenosti, jít jim příkladem a být jim vzorem. A potom je bez nějakých výčitek nebo zbytečných průpovídek – jakkoliv je to těžké – a bez zbytečných emocí, pustit do světa. My jsme tu jen od toho, abychom je pohlídali a pak je pustili a nechali letět dál. Tak to prostě je. A je asi naším posláním rodičů připravit děti na život, protože ten se s nimi mazlit nebude,“ uvedl Jašków, který v inscenaci ztvárňuje ústředního manipulátora Werleho.
… postavu Gregerse ztvárněnou v Ibsenově dramatu lze podle režiséra Františáka stále potkat i mimo divadelní scénu? „Všichni takové lidi známe, ať už ze svého okolí nebo z politiky: tuto roli v různé míře zaujímají třeba Elon Musk, Donald Trump a mnozí další,“ upozorňuje na aktuální momenty Ibsenovy 141 let staré hry Martin Františák.
… jedním z prvních, kdo představil Ibsenovy hry českému divákovi, byl Pavel Švanda ze Semčic v Letním divadle na Smíchově? V roce 1887 uvedl inscenaci Nepřítel lidu, následně hru Rosmersholm (pod názvem Bílí koně), na zájezdě v Brně pak Noru (poprvé v češtině a v překladu Elišky Peškové pod názvem Vánoce). „Nejzajímavější je ale v našem kontextu fakt, že v roce 1889 připravilo Letní divadlo na Smíchově v české premiéře Divokou kachnu,“ uvádí Johana Součková Němcová. „Následující inscenaci Paní z námoří – pod titulem Mořská paní – viděli diváci už v roce 1890. V roce 1905 nastudovala smíchovská scéna, nazývaná tehdy už Švandovo divadlo, také českou premiéru Stavitele Solnesse a v roce 1906 Hedu Gablerovou,“ říká dramaturgyně. Na počátku 20. století pronikl už Ibsen do českého repertoáru a v novodobých dějinách Švandova divadla se objevil ještě několikrát.
… Ibsen ve své dramatické tvorbě otevřel také otázku společenského postavení žen? V jeho hrách se tak objevují silné ženské figury, které se vzpírají tehdejším společenským normám. Tou byla i Heda Gablerová, ústřední postava stejnojmenné inscenace, kterou Švandovo divadlo uvedlo v roce 2010 v režii Daniely Špinar.
autorka tiskové zprávy: Magdalena Bičíková
mediální servis a PR + kompletní fotogalerie: www.svandovodivadlo.cz
FOTO:
